Alaknanda Ganga

Alaknanda Ganga

Expedice Alaknanda 2006
Cestovat do neznáma s cílem uskutečnit něco velikého. Takový byl sen několika kajakářů, kteří se začátkem loňského září vydali na cestu přes asijský kontinent, aby sjeli jeden z pramenů řeky Gangy – prokletou Alaknandu. Na památku těch, které zde v roce 1977 pohltila divoká řeka.

Cestovat do neznáma s cílem uskutečnit něco velikého. Takový byl sen několika kajakářů, kteří se začátkem loňského září vydali na cestu přes asijský kontinent, aby sjeli jeden z pramenů řeky Gangy – prokletou Alaknandu. Na památku těch, které zde v roce 1977 pohltila divoká řeka.

Expedici Alaknanda 2006 předcházela v roce 2003 již jedna cesta. Tehdy se čeští vodáci poprvé vydali do Indie, aby sjeli na kajaku jeden z přítoků řeky Gangy, resp. pravou zdrojnici Bhagiráthí. V roce 1977 se Jaromír Štětina s Dr. Františkem Slámou pokusili o sjetí Gangy a při tom přišli o dva své kamarády a ke sjezdu levé zdrojnice Gangy – Alaknandy – tedy nedošlo.

Začátkem června 2006 se všichni účastníci expedice scházejí na přípravném kempu v Norsku. Podle Tomáše Minaříka (jeden z účastníků Expedice Alaknanda 2006) je ale dost složité se na tak náročnou akci připravit. Nelze totiž spoléhat pouze na fyzický fond nebo kondici, je potřeba především psychická připravenost, jinými slovy: „obrovský morál”. Takže první seznámení s veškerým materiálem a vodou(pár vodopádů a nebezpečných úseků) a hurá do akce!

Cesta za vytouženým snem

Je 1. září 2006. Po převzetí potřebného materiálu vyráží Expedice Alaknanda 2006 z Prahy do Indie za naplněním velkého snu. Osm lidí, čtyři kajaky, tři auta Mitsubischi. Cesta trvá dlouhých jedenadvacet dní, o zážitky tedy ne ní nouze. Turecko, Írán, Pakistán, Indie... Cesta po evropském kontinentu probíhá vcelku v pohodě, mimochodem Istanbul je nádherné město. Další část cesty je však už opravdovým dobrodružstvím. Po překonání Bosporu totiž začíná na cestě doslova anarchie. Na šířce zhruba 20 m není vyznačena žádná vodící čára, natož aby zde platila nějaká pravidla, s těmi se místní kaskadéři vůbec nezabývají. Směrem k Ankaře se krajina postupně mění v tundru, což se odráží na vyšší teplotě vzduchu. Dobrodružství pokračuje za Ankarou směrem do hor. Přespáváme v oblasti, která se hemží Kurdy. Probouzí nás střelba, což není zrovna moc příjemné. Celá oblast a posléze i Írán a Pákistán na nás působí rozpačitě. I přesto je naše setkání s Kurdy vcelku příjemné. Jednou po ránu nás probouzí jejich hlasitý zpěv, tančící Kurdové kolem nás zřejmě vítají nový den. Je třeba pokračovat v cestě. V dálce za námi mizí krajina s nepřehlédnutelnou dominantou – Araratem.
02 alaknanda ganga03 alaknanda gangaNa turecko-íránských hranicích se nás ujímá místní chlapík a za drobnou úplatu (30 dolarů) nám zprostředkuje rychlý přesun přes tureckou celnici bez zdlouhavého čekání v řadě kamionů s  nákladem k proclení. Na íránské straně už se však kontrole nevyhneme. Kajaky, spacáky, kamera ... zdá se, že vše proběhne hladce. Problém však nastává v momentě, kdy po nás chtějí jakýsi karnet. Bez něj je totiž pobyt na území Íránu možný jen za poplatek téměř 400 dolarů za auto. Vzhledem k našim finančním možnostem se tento požadavek jeví jako nepřijatelný. Pobyt na hranicích se tedy protahuje  na nějakých 10 hodin úporného smlouvání, ve kterém naštěstí srážíme cenu asi na třetinu.
A smlouvat  se nepřestane ani později, při dopravní kolizi, při které se naše auto nešťastně sráží s jiným vozidlem. Situaci pomáhá ochotně řešit učitel angličtiny z nedaleké vesnice, a nakonec se opět dohodneme na akémsi kompromisu. Po nepříliš vydařeném začátku pobytu v Íránu nabíráme stopaře, bez jehož pomoci bychom jen stěží rozluštili nápisy na vývěsných dopravních tabulích, směřujících k vytouženému cíli. Jeho cesta s námi se ve výsledku protáhne na tři a půl tisíce kilometrů. Méně radosti nám zato přináší informace na benzinové pumpě, kde tvrdí, že nemají mazut – naftu (posléze jsme zjistili, že jej mohou prodávat pouze kamionům). Pro nás to samozřejmě znamená další z držení a hledání alternativní možnosti, kde natankovat. Od Teheránu nás čeká nekonečná, asi 1500 kilometrová  poušť, cesta po písečných dunách ve společnosti velbloudů směrem na íránsko - pakistánské hranice, za kterými na nás čeká policejní doprovod.
Na hranicích dostáváme navíc  speciální vojenský transport, který nás provází přes celý Pákistán. Přes své nesporné výhody se nám spaní na policejních stanicích nejeví zrovna jako příjemné, bez policejního dohledu se nehneme na krok. To však zdaleka není to nejhorší. Cesta tamními horami, které se zařezávají do skal, a pod nimi nic než tisícimetrová díra...opravdu zvláštní pocit. Vzpomínáme na vojenskou přehlídku patřící k národnímu koloritu země, jejíž každodenní rituály fungují jako oslava života a náboženství.

Konečně u cíle

04 alaknanda gangaJe 21. září a my jsme konečně vstoupili na území Indie. Po nekonečné cestě vycházíme k vytouženému prameni Gangy – tzv. Pavímu zobáku, jednomu ze dvou zdrojnic Gangy. Před naplněním velkého snu však ještě vyhledáme Svatého muže, aby nám podle tradice požehnal. Poté již naplno můžeme nasednout na vodu, abychom splnili slib, který jsme si předsevzali.
Postupně sjíždíme celkem 120 km k soutoku s Bhágiráthí, místu, kde začíná Ganga. Celkem sedm dní na vodě ubíhá v porovnání se zdlouhavou cestou rychle. Voda je divoká, a ne vždy
se všichni odváží na loď.

Podle Tomáše není dobré vodu pokoušet, pokud se člověk úplně necítí. Úseky obtížnosti: WW II-V, kterými projíždíme, jsou téměř hraniční (maximum je WW VI).
Zvládáme středně těžký začátek (z Many do Badrináthu) s jedním skokem na náhorní planině (3650 m). Poté musíme lodě vynést, úsek je absolutně nesjízdný. Podle etra Kašpara zůstane tato část řeky  asi navždy nedotknuta.
O několik kilometrů níže nasedáme opět do lodi. Řeka se mírně zpomaluje a má menší spád. Ale jen na chvíli. Následují peřeje a voda se najednou zvedá. Jsme pod hrází vodní elektrárny, která právě otevřela stavidla. Musíme rychle reagovat.
05 alaknanda gangaNa jedné z mezistanic – osudném místě pro dva vodáky z Expedice 1977, stavíme pamětní desku a mohylu. „Stojíme mlčky v půlkruhu, jediné, co narušuje klid oné chvíle, je hučící řeka. Řeka, která alespoň na chvíli spojila cesty dvou generací vodáků,“ ze zápisků účastníka Expedice 2006 Petra Kašpara.
Předposlední úsek sjíždějí jen dva členové výpravy – Filip a Honza. Úsek, odkud v roce 1977 vyjížděly dvě expedice. Hillaryho expedice pod názvem From the ocean to the sky měla za cíl dostat se na člunech co nejvýš proti proudu řeky Gangy a Alaknandy. V Karnaprayagu u vodopádu  jejich plavba skončila. Novináři toto místo pojmenovali úděsným stoperem.
06 alaknanda gangaHonza s Filipem si vybírají cestu pro sjezd. Další dva jsou připraveni dole u vracáku, aby v případě nouze mohli pomoci. Razí si cestu zpěněnou vodou, snaží se vyhnout balvanům a válcům, které by jim celou akci zkomplikovaly. Po několika menších kolizích zdárně projíždějí peřejí.
Pod peřejí se ke dvojici opět přidává Tomáš a pokračuje se do Karnaprayagu, poté k soutoku obou pramenů Gangy, kde naše dlouhá cesta pomalu končí. Pocit z vítězství se dostavuje až později, nedá se však přirovnat k žádnému sportovnímu výkonu. Jde o něco víc.
Zbývá krátké rozloučení a opět dlouhá cesta zpátky do rodného kraje. Teprve s odstupem času si člověk uvědomí, jakou cenu měla tahle cesta.  

Podrobněji o expedici také na www.ww8.cz
Tomáš Minařík, Lenka Ivánková

Related Posts: